Jsem opravdu hodně sportovně založený člověk. Už hodně dlouhou dobu mě baví, že konečně mohu zase jezdit na kolečkových bruslích. Dříve mi to šlo také skvěle, než když jsem potom měla jeden škaredý úraz, kdy jsem spadla na kolečkových bruslích. Moje maminka si tehdy myslela, že snad už na ty kolečkové brusle nikdy nevstoupím. Maminka byla opravdu tak moc naštvaná, že mi vyhodila ty kolečkové brusle, na kterých jsem se vybourala. A musím ale uznat, že to možná byla moje chyba, že jsem se na těchto kolečkových bruslích vybourala. Tento sport jsem si vybrala, když moje sestřenice také začala jezdit na kolečkových bruslích.
Jenomže moje sestřenice také jezdila takhle závodně a jezdila na různé soutěže na kolečkových bruslích. Takže bylo logické, že moje sestřenice tohle ovládá opravdu dokonale. Jenomže já jsem se chtěla své sestřenici opravdu rychle vyrovnat v této jízdě na bruslích, že jsem přeceňovala své síly a také přeceňovala své zkušenosti a dovednosti. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem viděla svou sestřenici, jak na kolečkových bruslích něco přeskakuje. A to bych nebyla já, bych to také nezkusila. Jenomže jak jsem to zkusila, tak ani jsem se ještě nestačila odrazit od země, bych něco přeskočila a už jsem cítila, jak padám k zemi.
Opravu škaredě jsem si zlomila kotník a měla jsem sedřené celé lýtko a stehno, že to vypadalo jako kdybych měla každou chvíli vykrvácet. Uznávám, že to ode mě byla vážně hloupost se takhle snažit udělat něco, co umí pouze jenom odborník. Čtyři měsíce jsem byla doma se zlomeným kotníkem a musím říct, že jsem se bála ještě někdy na kolečkové brusle stoupnout. A nakonec jsem to zvládla, i když mojí mamince se to vůbec nelíbí. Sport je holt takový a člověk se může u toho i zranit. Na základní škole jsem také spadla z tyče, kdy jsem měla natlučené koleno.